Kdo byl celý život zvyklý chodit rychle, je ve stáří v lepší kondici a umírá později, než lidé, pro které je přirozenější pohybovat se pomalu. Různé studie zabývající se tajemstvím zdravého stárnutí čím dál více poukazují na souvislost rychlé chůze a délky kvalitního života.
Stačí se rozhlédnout po ulici. Někdo jde pomalým, loudavým krokem. Jiný kráčí svižně, jako by někam spěchal. Jenže nespěchá. Chodí tak běžně, přirozeně, po celý život. Zatímco ten, který působí jako by se loudal, vůbec nemá pocit, že jde pomalu. Pro něj je naopak přirozené se pohybovat takto a větší rychlost vyvíjí, jen když skutečně spěchá. A pak zase zařadí nižší rychlost, která mu vyhovuje. Svižnost a rychlost chůze je jedna z věcí, která ukazuje, jak jsou lidé rozdílní a tato rozdílnost je provází až do vysokého věku.
V odborném časopise Journal of American Medical Association byla zveřejněna studie, v níž lékaři tvrdí, že právě měření rychlosti chůze je ideální způsob, jak zjistit pacientovu zbývající funkční kapacitu. Tato metoda se využívá v geriatrii, protože vědci jsou přesvědčeni, že chůze nesouvisí jen s tím, v jakém stavu má člověk kosti a svaly, ale také se stavem centrální nervové soustavy. „Všímejte si už u malých dětí, jak chodí. Některé pomalu, některé rychle. Už to je ukazatel, jaké jednou bude jejich stáří,“ tvrdí jedna z autorek studie Line Hartmann Rasmussen. Autoři studie jsou přesvědčeni, že kdo se pohybuje pomalu ve středním věku, měl by zpozornět, protože to signalizuje, že jeho zdravotní stav ve věku vyšším bude mizerný. Problém je v tom, že člověk si neuvědomuje, zda chodí pomalu či rychle. Chodí tak, jak je pro něj přirozené.
„Nemůžu s ní nikam chodit, lítá jako splašená,“ říká o své známé pětašedesátiletá Eva. Eva se pohybuje pomalu, než dojde od domu na zastávku autobusu, trvá jí to deset, patnáct minut. Přitom je štíhlá, nemá výrazné zdravotní potíže. Její pohyby jsou vláčné, chůze pomalá, mluví rozvážně.
Její kamarádka Renata je její pravý opak. Když jsou z domu na autobus společně, Renáta se diví, proč vycházejí tak brzy, když se na zastávku dostane za čtyři, pět minut. Chodí svižně, mnohdy jí nestačí ani její dcera. „Nechápu lidi, kteří se pomalu plouží jako Eva. Já nespěchám, já chodím normálně, ale ona se snaží vyvolat dojem, že snad běžím. Kamarádky jsme dobré, ale když vyjdeme ven, konflikt je na spadnutí, protože si stěžuje, že ji honím,“ vypráví Renata.
Autoři několika studií na téma rychlosti chůze však došli k závěrům, že pomalu pohybující se lidé rychleji stárnou. Přesněji, mají imunitní systém v horší kondici a jsou náchylnější ke všem nemocem, které stárnutí přináší, včetně demence.
„Nikdy jsem nad tím, jak chodím, nepřemýšlel, ale lékař mi doporučil, abych chodil na rychlé vycházky. Zpočátku jsem si připadal trapně, ale pak jsem začal chodit do lesoparku, kde takhle svižně chodí spousta lidí. Začalo mě to bavit a můj zdravotní stav se výrazně zlepšil. Nevím, zda je to tím, ale stal jsem se na rychlé chůzi přímo závislý. Nějaké velké cvičení si v mém věku už dovolit nemůžu, ale po půlhodině svižné chůze mám přímo povznášející pocit,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr.
„Pokud člověk se svižnou chůzí začíná, je vhodné, aby chodil s někým dalším. Když jdou dva, mohou si povídat. A to je dobrý způsob, jakým si mohou všímat, zda nejdou příliš rychle nebo příliš pomalu. Ideální totiž je během chůze si přirozeně, volně povídat. Když se při tom člověk trochu zadýchává, je rychlost správná. Když se ale zadýchává moc, může to znamenat, že jde příliš rychle a pokud jde o staršího člověka, není to vhodné,“ uvedla lékařka Kateřina Cajthamlová.
Mnozí hodně staří lidé, kteří vyrůstali v době, kdy byla chůze nejběžnějším způsobem přesunu z místa na místo, a jsou v dobré kondici, při vyprávění vzpomínají, že chodili pořád a rychle. Chodili pěšky do školy, do práce, pomáhat na pole, zdolávali pěšky velké vzdálenosti, když chodili do jiných vesnic za kamarády. „Běžně jsem chodil do školy vzdálené šest kilometrů. Takže tam a zpátky. Po návratu jsem šel pomáhat tátovi do lesa. Přitom jsem nachodil další kilometry. No a protože jsem si našel děvče ve vesnici vzdálené deset kilometrů, kdykoli jsem měl čas, mazal jsem za ní. Samozřejmě pěšky, tam a zpátky a pořádně rychle, abych to všechno stihnul,“ říká se smíchem jednadevadesátiletý Antonín. Má štěstí, protože mu v jeho věku nohy stále slouží. Sice si při chůzi pomáhá
Zdroj: i60.cz
